Blatenský fotofestival

V pohybu
 

Mohlo by se zdát, že když se něco uskutečňuje již podeváté, bude vše předem dané a věci poběží v zajetých kolejích. Dalo by se také předpokládat, že když tím devaterákem je Blatenský fotofestival, který ve své všeobjímající pomyslné náruči každoročně tiskne stále víc a víc fotografů s moderními až nejmodernějšími přístupy k fotografování – ať už se jedná o používanou techniku, materiály nebo způsob přemýšlení a myšlení o fotografii –, bude i letošní ročník zavalen grafickými tisky konceptuálních tvůrců. Ale chyba lávky…! Ačkoli téma znělo V pohybu, fotografové se nenechali ošálit, a spíš než aby se dali v cval, jako by se trochu pozastavili, ba dokonce porozhlédli. Četní návštěvníci již tradičně podzimního fotografického setkání tak měli možnost zhlédnout nespočet výstav, které byly divácky velmi vstřícné svou srozumitelností, způsobem zpracování fotografií i poselstvím a zároveň příliš nehýřily novátorskými postupy.

 

Zadané téma stejně jako klasicky poučený přístup k fotografování bohatě naplnil autor nejrozsáhlejší výstavy, profesionální fotograf Roman Vondrouš. Ač věkem mlád, patří již k zářícím hvězdám fotografického nebe díky mnoha cenám v národních i zahraničních žurnalistických a fotografických soutěžích, které korunovalo loňské vítězství na World Press Photo v kategorii Sport. Souborem fotografií dovezených do Blatné představil rozšířenou verzi oceněné kolekce Steeplechase, kterou doplnil menším souborem s názvem Myslivecké lovy. Mýlil by se však každý, kdo by očekával záplavu snímků z koňských dostihů zachycujících dramatické situace u Taxisova příkopu nebo vypjaté chvíle z cílové rovinky závodu. Ty zde byly také, ale k nejnádhernějším patřily snímky jakoby zastavené v čase: odraz pádících koňských nohou v kaluži, poklidná řada jezdců spoře osvětlená zimním žmouravým sluncem, impresionistické skvrny jezdeckých trikotů za závojem čerstvého sněhu, kůň „tančící“ v ornamentech oraniště, gejzíry bláta, s podzimem usínající krajina, netečná k bláhovému lidskému snažení… Snímky, které okouzlují svou estetickou hodnotou, ale současně vysílají zprávu o pokoře ke všemu, co nás přesahuje. Neméně sympatické bylo i nečekaně skromné vystupování Romana Vondrouše na přednášce s projekcí, kde se více rozhovořil o své práci profesionálního sportovního fotografa vyslaného ČTK již po několikáté na olympijské hry, ale také o své volné tvorbě, kterou autor považuje za stejně důležitou pro svůj fotografický vývoj i životní spokojenost jako profesionální focení.

 

K obzvláště milým návštěvníkům fotofestivalu patřili kladenští manželé Hankeovi. Letošního jubilanta Jiřího Hanke, stejně jako jeho již legendární soubor Pohledy z okna mého bytu (1981 – 2003) netřeba příliš představovat. Autor se fotografování věnuje celý svůj život, vytváří rozsáhlé dokumentární, portrétní i konceptuální celky, vyšlo mu deset fotografických knih, z nichž čtyři byly oceněny titulem Fotografická publikace roku, nesčetněkrát vystavoval v tuzemsku i zahraničí. Nedocenitelná je ale i jeho práce zakladatele a neúnavného kurátora Malé galerie České spořitelny v Kladně, kde měsíc co měsíc – nepřetržitě už od roku 1977 – přestavuje tuzemské i zahraniční fotografy. Je až neuvěřitelné, že činnost náležející spíše týmu pracovníků profesionální galerie protáhl všemi politickými i ekonomickými houpanci až do dnešních dnů jeden jediný fotografický nadšenec, a to pouze za pomoci své rodiny a několika věrných. Za dlouhodobý přínos fotografii obdržel Jiří Hanke titul Osobnost české fotografie. Vystavená kolekce je vlastně jakýmsi konceptem, který předběhl dobu, a zároveň také důkazem, že pochod dějin lze docela dobře zachytit, aniž by se člověk pohnul ze svého bytu. Stačí jen nekonečná trpělivost, systematičnost a víra, že to, co se valí pod okny, přežijeme…

 

Zcela jinak, ale stejně osobitě přistupuje ke své tvorbě výtvarnice, básnířka a fotografka Jiřina Hankeová. Byla to právě ona, která přivedla Jiřího k fotografování a stala se jeho souputnicí v umění i v životě. Ve své malířské i fotografické tvorbě, v níž narozdíl od svého manžela záměrně využívá barvu, se věnuje především portrétům a krajině. Nikdy se však nejedná o realistické zobrazení, ale především krajina je pro ni matérií k vyjádření abstraktních myšlenek a představ nebo k zachycení momentálního duševního stavu. Její vývoj byl v počátcích ovlivněn výtvarnou skupinou Trasa a jejími výraznými postavami Olbramem Zoubkem a sestrami Válovými. Vystavený soubor barevných fotografií Krajina na cestě je zamyšlením nad proměnami krajiny v běhu ročních dob i lidského života. Duše krajiny i krajina duše se zde prostupují a harmonicky splývají jako jediná možnost života obou.

 

Na abstraktní fotografie Jiřiny Hankeové a jejich poselství ze zcela jiného úhlu pohledu navázala se suverénní přímočarostí výstava prací Jitky Krejčové. Jitka v Blatné vystavovala už v minulosti a patří také k širšímu okruhu stálých příznivců fotofestivalu. Její soubor barevných dokumentárních fotografií by mohl hravě přispět k loňskému tématu Bariéry, tehdy by však ještě nebyl úplný. Současně dokládá šíři zájmů autorky. Ta je totiž členkou občanského sdružení Okolo, které pořádá zážitkové akce pro vozíčkáře. Vystavovaný soubor Kolečkáři je živou a radostnou reportáží ze života mladých lidí, které ani osudové připoutání k vozíčku nezbavilo touhy po dobrodružství a prožívání života naplno. Podstatná část vystavených fotografií vznikla teprve v letos o prázdninách, kdy Jitka a její přátelé putovali Transsibiřskou magistrálou na Altaj. Vernisáž, na které byla přítomna autorka se svými zmíněnými přáteli, tak byla přirozeným završením zcela konkrétní a originální pouti.

 

Pohyb jako pouť po matičce Zemi zachycují také, tentokrát však klasické černobílé fotografie Martina Wágnera. I tento, dlouholetým studiem – od kopyta po magistra – poučený fotograf propadl kouzlu dokumentu i syrovosti života na území bývalého Sovětského svazu, kterým neúnavně putuje křížem krážem od roku 1998. Prostřednictvím svých fotografií se tu stává účastníkem mnohdy nelehkého života místních. Lidumilný rozměr jeho fotografování dokládala výstava Modlitba za Černobyl, kterou roku 2006 uspořádal se svými přáteli v Praze. Neméně výmluvný je i název souboru představeného v blatenském zámku: Na východ od ráje. Také Martin Wágner se o svém fotografování a vztahu k Rusku později při komentované projekci více rozhovořil. Pro podivuhodné a rozporuplné charaktery svých průvodců i modelů má velkorysé pochopení, pro politiku nejmenovaného vládce však nikoli…

 

Jak rozmanitě lze pojednat zvolené téma, vtipně ukázala speciálně pro Blatnou připravená přehlídka neformální skupiny sedmi fotografů (J. Čermák, P. Drábek, M. Malůšek, J. Moucha, M. Popieluch, M. Wágner), jejichž guruem je – jak se zdá – Václav Němec a které spojuje volání dálek, touha cestovatelská, rozkoš tuláctví a hledání osobní svobody. Někteří jednoduše snímají rozostřené pohledy z okna auta či vlaku, jiní se nechají inspirovat beatnickou literaturou, pro další je východiskem technicistní popisování jízdy a další vyznává putování jako způsob duševního sebezpytu. Co osobnost, to způsob vyjádření a zároveň i sevřený výstavní prostor zatuchlé kobky podzemní šatlavy blatenského muzea jako protipól odvěké lidské touhy rozběhnout se k horizontu.

 

Princip rozostřeného pohledu z okna vlaku, vlaková nádraží a všemožné jiné cestovatelské vehikly včetně zorbingové koule překvapivě propojovaly i vystavené soubory na otevřené scéně. Skoro by se zdálo, že pohybem je tu míněno zejména dopravování se z jednoho místa na druhé, a takřka opomenut zůstává nekonečný tok času, pozorovatelný i utajený pohyb mikro- i makroorganismů, stále ještě nezbadatelný pohyb kosmických těles i záhadami obestřený pohyb kosmu duševního, nemluvě o pohybu tvarů, barev, světla, hudby… K těm nemnohým, kteří se nebáli vyjádřit abstraktní představy, patřila v Blatné již dříve vystavující Ivana Jašmínská se svým souborem Blow up, jehož prostřednictvím se zamýšlí nad osudovými životními rozhodnutími, které obrátí naše kroky dalším směrem, nebo Věra Menčíková s poněkud doslovně nazvanou kolekcí Čas jako věčný pohyb, ve které se nicméně výtvarně velmi působivým způsobem zabývá fenoménem stárnutí. Neméně působivé byly i barevné fotografie noční hvězdné oblohy umístěné v kopuli zámecké kaple nasnímané Lukášem Procházkou nebo černobílá šachovnice siluet letících ptáků od Kateřiny Vojtové. Při pohledu na výtvarně vytříbené a technicky dokonale provedené velkoformátové fotografie nočního města nazvané jejich autorem Pavlem Kolářem lapidárně Světla noci užaslý divák zapomínal na téma a jen se nechal unášet skvostným zážitkem. Vystavujících bylo jako každoročně ale mnohem víc; kdo je chce poznat, může ještě nahlédnout do výstavního katalogu.

 

Dvoudenní úprk z jedné vernisáže na další završil zajímavým způsobem pedagog katedry střihu na pražské FAMU, filmový teoretik, kameraman, režisér, střihač, nezávislý filmař a vůbec znalec devatera řemesel fotografických a filmařských Martin Čihák. Jeho přednáška, doplněná  projekcích historických dokumentů meziválečné filmařské avantgardy, připomněla zejména život a dílo v Čechách poněkud pozapomenuté vůdčí osobnosti Alexandra Hackenschmieda (1907–2004), ve světě známého pod uměleckým pseudonymem Hammid. Diváci tak měli výjimečnou příležitost spatřit poměrně nedostupné krátké filmy, iniciační Bezúčelnou procházku natočenou autorem ještě v Čechách, a zejména surrealistický film Meshes of the Afternoon, který vzniknul roku 1943 v USA. Jako spoluautorka a herečka se na něm podílela tehdejší Hammidova manželka Maya Deren. Že avantgardní, neřkuli ryze výtvarné filmařské či fotografické postupy vůbec nemusejí existovat v opozici k praktickému životu, předvedl přednášející prostřednictvím reklamního filmu natočeného pro někdejší Baťovy závody ve Zlíně.

 

Od jedné výstavy ke druhé spolu s diváky tentokrát běhaly i vyznavačky world music a historických lidových písní, ve kterých mnozí mohli poznat část kapely BraAgas, v minulosti ověnčené pomyslnými vavříny v hudební soutěži Anděl. Běh obzvlášť náročný to musel být pro zpěvačku a hráčku na cistru a zároveň i maminku v očekávání Kateřinu Götlichovou. Popřejme jí tedy hodně štěstí, poděkujme organizátorům fotofestivalu i sponzorům a věřme, že letošní konec je začátkem cesty k setkání příštímu, jubilejnímu.

 

Pro Blatenské lisy napsala v říjnu 2014 Iva Capoušková

© Reklamní závody powered by Rafeo